Adoptuj Si Pixelku[hOp]
Prosím všechyn kdo umí dělat DeSs na blogy aby mi napsal do komentu..dekuji moc:-*

Listopad 2008

mrtvá láska

30. listopadu 2008 v 12:19 | kikuška |  smutné příběhy
...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku...

osudový den

30. listopadu 2008 v 9:32 | kikinka |  smutné příběhy
Osudný den…
Byla jedna dívka…
a ta každý den neustále smála se jen…
a nikdy nezdál se jí jakýkoliv zlý sen.
Přátel měla hafec, prostě nespočetně moc,
a tudíž rušná byla každá její noc…
Avšak jeden den osudný se pro ni stal
a její smích nešinul se již po chodbách dál.
Pro ni v ten okamžik zastavil se čas…
a ona vrátit ho chtěla, aby vše bylo jako předtím zas.
Jenže ono to nejde…prostě ne,
a tento okamžik se do jejího srdce zapsal a nevždy tam zůstane.
Už nikdy se nebude, jako dřív pořád smát…
může jen brečet...brečet…a uvnitř sebe strašně moc ŘVÁT…!!!

Smrt druhých nás konfrontuje s naší vlastní smrtí

29. listopadu 2008 v 11:12 | kikinka |  smutné příběhy
29. 1. 2003. Je to dobře? Měla by se taková konfrontace podporovat při psychoterapii zármutku? Otázka: Proč se škrábat tam, kde to nesvědí? Proč rozdmýchávat úzkost ze smrti u osob už tak ohnutých pod tíhou utrpěné ztráty? Odpověď: Protože konfrontace s vlastní smrtí může vyvolat pozitivní osobní změny.
Terapeutický potenciál setkání se smrtí při terapii zármutku jsem si uvědomil před desítkami let, když mi šedesátiletý muž popisoval děsivou můru, kterou měl tu noc poté, co se dověděl, že rakovina děložního hrdla ženy nebezpečně metastazovala a již není léčitelná. V tom děsivém snu běží starým rozpadajícím se domem - s rozbitými okny, opadávajícími kachlíky, děravou střechou - pronásledován Frankensteinem. Brání se: mlátí ho, kope, bodá, shazuje nestvůru ze střechy. Ale - a to je ústřední poselství snu - nestvůru nelze zastavit: okamžitě se objeví znovu a pokračuje v pronásledování. Nestvůra mu není cizí, prvně mu vnikla do snů, když byl desetiletý kluk, krátce po otcově pohřbu. Strašila ho celé měsíce a nakonec zmizela, načež se znovu objevila o padesát let později při zprávě o manželčině smrtelné nemoci. Když jsem se ptal na jeho úvahy o tom snu, jeho první slova byla: "I já už mám najety stovky tisíc mil." Tehdy jsem pochopil, že smrt druhých - nejdřív jeho otce a teď i blížící se smrt jeho ženy - ho konfrontovala s jeho vlastní smrtí. Frankenestein byl personifikací smrti a rozpadající se dům představoval stárnutí a chátránt ho těla.

rozloučení

28. listopadu 2008 v 12:04 | kikinka |  smutné příběhy
Dívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

rybičky 48

28. listopadu 2008 v 8:02 | kikinka |  videoklipy




já+ty

27. listopadu 2008 v 18:32 | kikinka |  love

vzpomínka

27. listopadu 2008 v 16:30 | kikinka |  smutné příběhy
Jeden okamzik mi zmenil zivot...Byla to setina sekundy...ovsem stalo se to...Neni to pribeh lasky,ale zaroven i je... Znamenal pro me hodne.Bylo to moje slunicko co se umelo smat...co prosvitilo vsechny kouty meho srdicka co se dokazalo usmat a podat ruku kdyz byla potreba.Byl neco dokonalyho uzasny clovicek co se rodi jednou za tisic let...tito lide jsou vyjmecni...vyjmecne jsou veci,ktere delaji,ktere se deji kolem nich. Osudoveho clovicka jsem nepotkala na ukazse ale na konkurencnim serveru ...jeho profil nenajdete...je uz davno vymazan... zacalo to nevine fandil stejnemu klubu jako ja.Napsala jsem mu o vcerejsim neuspechu nasich a dali jsme se do reci byl to sportovec,sport pro nej znamenal vse...kazdy jeho nadech byl nadech do neceho noveho...po dlouhem seznamovani a kazdovecernim povidanim na icq jsme citily ze se na toho druheho tesime stale vic a chteli bychom se poznat osobne... Na ten den jsem se tesila uplne moc...svitilo slunicko a ja se chystala na prochazku se svym pejskem...konecne jsem chtela videt toho uchvatneho chlapa ,ktery me doslova okouzlil...Jako obvykle jsem prisla o chvilku pozdeji...jak jsem dochazela na misto naseho prvniho setkani uplne se mi klepala kolena...nevedela jsem co bude nasledovat co bude potom co se odehraje ted...Jedine co jsem vedela ze to bude naherne setkani...

forever friend

27. listopadu 2008 v 16:08 | kikuška | 
pro moe zlatiiiška mam je straaaaaaasne moooooc rada:-*

setkání

27. listopadu 2008 v 15:57 | kikinka |  smutné příběhy
Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozně se těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk co netrpělivě čeká až uslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku a rozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí. Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo ani pořádně neví co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není ani stopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradila spalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsi pohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne … už je to lepší … slané slzy stékají po tvářích jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta, co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska. Láska je slepý vrah … zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar … pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši.Bolest, slzy, smutek, déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště. Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem tak splynou a pak, až vysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sám jako kapka deště. Přál by si aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráska zahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám. Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme se deštěm někam, kde je každému dobře.A co se vlastně stalo? Koho to zajímá… Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.
Byl deštivý jarní den ale já jsem se už od rána na celý svět usmíval. Těšil jsem se až budu zase s dívkou, pro kterou bych neváhal obětovat cokoliv. I to nejcennější co člověk má … pokud má můj život vůbec nějakou cenu. S ní? Možná. Bez ní? Nikoliv. Život bez ní není pro mne životem. Život. Omnis vita supplicium est - Celý život jest trestem. Ale proč se nechat trestat a nevědět za co? Proč a jak dlouho čekat až trest skončí? Byla dnes tak krásná. Krásná jako vždy. Byla mi nejjasnějším sluncem v tenhle zamračený den. Tyhle, pro mne vždy tak krásné, chvíle s ní ale už nikdy krásné nebudou. Teď je pro mne každá tahle chvíle jako dýka a ty dýky mne ubodávají. Jaké to vlastně bylo, když jsem jí poprvé uviděl? Byl pátek 14. září. Domluvili jsme si sraz v 15:30 na zastávce ČSAD. Seznámili jsme se na chatu a stali se z nás kamarádi. Chtěli jsme se poznat osobně, proto tahle schůzka. Moc jsem se těšil a zároveň jsem měl trému. A to jsem ještě nevěděl, že ona dívka není dívkou… Byl jsem tam o něco dřív a nervozita ve mně stagnovala právě když autobus odjel a dav vystoupivších cestujících se rozcházel všemi směry. Smluveným místem byla lavička u fontány poblíž kostela na návsi. Čekal jsem netrpělivě která postava půjde mým směrem. Žádná dívka ale mým směrem nešla zato se ke mně blížil anděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Když jsme si pak ten večer psali, řekli jsme si dvě nejkrásnější slova. Chyba ovšem byla, že jsem jí onen den představil mého nejlepšího přítele. Od té doby uplynulo mnoho času a my jsme spolu za tu dobu byli častokrát venku … já, ona a on. A během téhle doby se do sebe zamilovali. Dozvěděl jsem se to měsíc po našem prvním setkání a myslel jsem si, že sám od sebe na místě umřu.


diplomek pro me

25. listopadu 2008 v 16:01 | kikinka |  Diplom

slunce

25. listopadu 2008 v 14:02 | kikinka |  smutné příběhy
Slunce zapadá a barví oblohu. Mesto stále ješte žije svým prirozeným tepem, který se pomalu ale jiste zastavuje. Jsem na streše jedné slavné budovy ve meste. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukoncit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou zpusobil on. Prehrávám si porád dokola tu dnešní scénu ... Byla jsem u seb doma. Sedela jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tvári, letmo políbila a opatrne ji vrátila do stolku. Najednou nekdo zazvonil. Otevrela jsem dvere. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Zacal mluvit o tom, že se dozvedel od ostatních, že jsem do nej šílene zamilovaná. Rekl, že me nemiluje, ale prý mužeme být prátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projíždela mestem. Celou dobu jsem mela pocit, že me nekdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budove. Byla hodne vysoká a já na samém dne. Zablýsklo se mi pred ocima a vyjela jsem až nahoru. A co dál??? ... Ríkám si: "Jsem tu, Bože. Vezmi si me k sobe." Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Ríká, at to nedelám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolu. Nic nevidím, neslyším ani necítím. Otevírám oci. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky dešte padají na mé telo, vlasy i tvár. Naposledy se na nej usmeju. Ptá se, proc jsem to udelala. Ráda bych odpovedela: "Bez tebe už me nebaví žít," ale už nemám sílu. Je konec.



je to tvá vina

24. listopadu 2008 v 12:32 | kikinka |  smutné příběhy

Sedela v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenu v kamenném krbu a premýšlela o tom, co bude dál. Život se jí behem jednoho dne zhroutil, jako domecek z karet. Prišla o to jediné, co v živote mela. O nej. O toho, který ji miloval. O toho, který jí vždy veril. O toho, který byl pro ní životní láskou. Poté, co pochopila, že to není jen nocní mura, zacaly se jí rojit v hlave ruzné myšlenky, ale ta nejvýraznejší byla:

prstýnek

23. listopadu 2008 v 20:06 | kikinka |  smutné příběhy

Jednou v zime me parta vytáhla na naši oblíbenou chatu. Pokaždé se nás tam sejde tak patnáct, ale dnes tam byl ješte jeden clovícek, kterého jsem jetše nikdy nevidela. Když mi ho kamarád predstavoval, byla jsem malinko mimo. Byl to ten nejkrásnejší kluk, jakého jsem kdy videla! Byl vysoký, nádherne snedý a byl roztomile miloucký. Mel smaragdove zelené oci, hnedé vlasy a jeho krásnou tvár zdokonaloval úsmev, který mizel jen vyjímecne.

Po spolecne stráveném týdnu jsme se natolik zblížili, že se z nás stala nerozlucná dvojka a každý nám naši lásku závidel. Šílelo po nem sice hodne holek, ale on mel me a já zase jeho.


christmas

23. listopadu 2008 v 11:37 | kikinka |  videoklipy

od cascady

láska

23. listopadu 2008 v 8:30 | kikinka |  smutné příběhy
Smutné písnicky,venku sníh,sobota,sedíte u pocítace....vetšina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám príde všechno težké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašne zamilovaná do jednoho kluka.Porád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidet neco vyklube.Ze zacátku to vypadalo jenom jako prátelství,ale pozdeji t zacalo být vážnejší.Potom ale zacal couvat.Najednou to nebylo už to,co drív.Choval se jinak.Prestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašne sama.Nemela s kym hrát na icq hry,nemela moc komu psát,nemela pocit bezpecí.Nebyl den,kdy by nebrecela,nebyl den,kdy by na nej nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o nem nezdálo.

1 zimní bleskovka

22. listopadu 2008 v 20:18 | kikinka |  Bleskovky
první snih a je tu aj první zimní bleskovka...takze...

1.Jak se jmenujes?

2.Máš rád(á) zimu?

3.Rád(a) se koulujes bo vykrmujes?

4.Jak se mas?

5.Tešís se na Vánoce?

6.tk papa..dam vedet

ONA-smrt

22. listopadu 2008 v 20:01 | kikinka |  smutné příběhy
Podívala se naposledy z okna...prosila at se príjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevne verila že príjde! Cekala....cekala týden, dva, mesíc! Bolestive snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na nej, že za ní ten den prijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Sedela na posteli a hrde zadržovala slzy....vedela...že NEPRIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevedela kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestacila pouhá myšlenka na nej, nemela pro co žít!!! Najednou se zastavila pred velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....

smutné 4

22. listopadu 2008 v 20:00 | kikinka |  smutné

navždy

22. listopadu 2008 v 19:58 | kikinka |  smutné příběhy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hrbitove byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hrbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kterí obcas zašli na samý konec hrbitova s touhou najít neco zvláštního. Z náhrobku vyzarovala tvár dívky, která byla v té dobe, která náležela této fotografii, velmi štastná. Její úsmev byl tak krásný. Pred hrobem stál chlapec a smutne se díval na náhrobek, jenž mel ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš me vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvedavosti a pozorovala jsem ho.